Golem (hebrejsky גולם) je v židovské mystice člověkem oživená socha. Takovýchto golemů je známo poměrně dost a ačkoli si golema většina lidí představuje jako oživenou sochu s podobou člověka, může mít i jinou podobu.

Slovo golem znamená v hebrejštině neúplnost, nedokonalost a takto byla také tato oživená bytost pojímána. Neměla vlastní myšlenky ani vlastní vůli, pouze doslovně plnila příkazy svého pána. Historicky lze toto pojetí najít již ve 12. století. Víra v možnost stvořit věc vychází z přesvědčení, že dobří lidé mají tvůrčí sílu, která ovšem není taková jako síla Boží. Pojetí šému, který golemy oživoval, vychází z kabaly, neboť podle této nauky je možno zopakovat Boží tvůrčí čin s pomocí správné kombinace písmen Božího Jména.

Maharalův Golem

Jedním z nejslavnějších golemů je golem, kterého roku 1580 údajně stvořil právě Maharal – židovský rabín Jehuda Löw ben Becalel. Poté co ho vytvořil ho i pojmenoval – Josille (zdrobnělina od jména Josef). Účelem jeho stvoření měla být ochrana židovského ghetta před křesťany, kteří pravidelně napadali toto ghetto. Ke zničení tohoto golema došlo jeho stvořitelem roku 1593. Maharal totiž golemovi nevyndal šém v průběhu židovského svátku a golem začal být agresivní. Pověst o pražském golemovi pochází sice z období středověku, ale s postavou rabbi Löwa se spojila teprve v 18. století. Podle legendy je Golem uložen na půdě Staronové synagogy. Po umělém člověkovi pátral a také to ve své reportáži popsal zuřivý reportér Egon Ervín Kisch.

Golem ve filmu

Pražský hliněný golem se objevuje také v české historické komedii Císařův pekař a pekařův císař (1951) a v televizním filmu Rabín a jeho golem, kde hliněného muže stvárnil mlčenlivý Pavel Nový. Ač se jedná minimálně v Česku o nejznámější ztvárnění Golema na stříbrném plátně, ve skutečnosti se objevoval motiv umělého muže ve filmu již mnohem dříve. Hned tři filmy (první v roce 1915) natočil německý režisér Paul Wagener. Jeho nejznámější byl ten třetí – Der Golem, wie er in die Welt kam (1920) – německý expresionistický snímek, který je považován za klasiku němého filmu a hororu. Film vypráví příběh o vytvoření Golema rabínem Löwem (Maharalem) a zobrazuje Golemovo putování Prahou.

The Golem (1936) byl francouzský film režiséra Juliena Duviviera, který se také zaměřuje na příběh Golema, avšak s poněkud odlišným dějem a postavami. It! (1967) je název britské hororové adaptace režiséra Herberta J. Ledera, inspirovaný legendou o Golemovi. Film sleduje příběh muzeálního kurátora, který objevuje tajemnou sochu, která se ukáže být Golemem.

The Amazing Adventures of the Living Corpse (2012) je pak americký animovaný hororový film režiséra Justina Paula Rittera, ve kterém se Golem objevuje jako vedlejší postava.

Tyto filmy se různě inspirovaly legendou o Golemovi z Prahy a často přizpůsobovaly příběh do nových kontextů nebo žánrů. Golem v těchto filmech často symbolizuje sílu, ochranu a zároveň tragédii a ztrátu kontroly nad vlastními tvory. Zájem o Golema v populární kultuře ukazuje, jak silný a fascinující je tento mýtus i v současné době.

Jak to bylo s Golemem doopravdy?

Paradoxem je, že rabi Löw se s největší pravděpodobností výrobou Golema nikdy nezabýval. Alespoň to tvrdí téměř všichni historici, kteří se tímto tématem zabývají. Legenda prý byla k jeho jménu připojena uměle, pravděpodobně až v polovině 19. století. Nemá dokonce ani žádné historické pozadí, jako je tomu u mnoha jiných legend. Nejenom že se o Golemovi nezmiňuje rabi v žádné ze svých knih, ale pověst nezaznamenává ani jeho současník, jinak velice podrobný a pečlivý židovský kronikář David Ganz. O Golemovi navíc není ani slovo v žádném jiném dokumentu ze 16. nebo 17. století.

Kupodivu se o pražskou golemovskou legendu nejvíce přičinila židovská sekta chasidů z východního Polska. Právě tady připisovala mnoha rabínům schopnost vytvořit Golema. Chasidé žili v haličských, polských a ruských vesničkách, zaujati pouze svým náboženstvím, svými pověrami a svým jazykem a odvozovali své učení z kabaly. Odmítali všechny praktické výhody, které přinášel pokrok, a udržovali přísně košer stravu i rituální zvyklosti. Zajeden ze svých nejzáslužnějších činů považovali, když mohli vyprávět příhody ze života světců. S historií přitom nakládali volně, doplňovali si ji a přetvářeli podle svých záměrů. Právě tady je podle historiků klíč k legendě o Golemovi. Ostatně haličská tradice výroby golemů je velmi silná a odsud také pochází tvrzení, že golemové měli na čele napsáno emet, což znamená pravda, ale protože stále rostli a sílili, v bodě, kdy už byli nezvladatelní, vymazalo se první písmeno e a zůstalo met, což znamená mrtvý, načež se Golem rozpadl v hromadu hlíny. Napsal to i známý pohádkář Jakob Grimm roku 1808 v německých novinách.

Rituální vraždy a Golem

Podle jiné varianty této legendy je vznik Golema popsán důkladněji s ohledem na detaily. Je vodítkem k tomu prazákladnímu – tedy pochopení, jak se může hlíně vdechnout život. Přitom je nutné aspoň rámcově se snažit pochopit kabalistické uvažování. To se totiž od normálního dost liší a běžný člověk, který začne číst kabalistickou knihu ji po chvíli znuděně odloží. Je nesrozumitelná a podobně jako knihy alchymistické nebo mystické je psána obrazně, alegoricky a symbolicky. Další legenda tedy podrobněji popisuje samotné zrození i důvod existence Golema. Muži jménem Becalel se narodil syn prvního dne židovských svátků roku 5273 po stvoření světa, tedy roku 1579. V době, kdy byli Židé v celé Evropě krutě pronásledováni. Židé, jak jejich nepřátelé tvrdili, používali krev křesťanských dětí k přípravě chleba na začátku židovských svátků. Narození syna rabiho Becalela v den svátků překazilo dábelský plán dvou bezvěrců, kteří se rozhodli podat křesťanům důkaz, že Židé používají novorozeňat k rituálním vraždám. V noci, když ženu rabiho Becalela zachvátily porodní bolesti, sluhové pospíchali pro porodní bábu. Na ulici zabránili dvěma mužům, aby zde pohodili pytel s mrtvým dítětem jako důkaz krvavých židovských praktik. Rabi Becalel pak prorokoval, že osudem jeho novorozeného syna bude ochránit lid Izraele od obvinění rituálních vražd.

Syn rabiho Becalela se stal velkým učencem. Stal se rabim v Posenu v Polsku, ale později byl požádán, aby přišel do Prahy, kde byl jmenován vrchním soudcem židovské obce. Jednou v noci uslyšel záhadný hlas, který mu přikázal, aby vytvořil sochu člověka z hlíny, která překazí ďábelské úmysly nepřátel lidu Izraele. Hned ráno mistr povolal svého zetě a svého nejlepšího žáka, seznámil je s pokynem z nebes a požádal je o pomoc na tomto díle. Když byl Golem hotov, rabi Löw jej pojmenoval Josef. A protože byl osvícený muž, Golema používal skutečně jen na obranu svého lidu proti krvavým obviněním, jimiž byli Židé v Praze v té době vystaveni. Nastal den, kdy obvinění Židů z rituálních vražd bylo konečně vykořeněno a Židé si mohli oddechnout, protože pronásledování bylo zakázáno. Rabi Löw se proto rozhodl Golema daru života zbavit.

Epileptik?

Podle původní legendy byl pražský Golem po oživení bytostí zcela podobnou člověku, nikoli neforemným hliněným panákem, jak jsme jej poznali až ve filmu “Císařův pekař a pekařův císař”. Občas se objevující hypotéza o umělé mechanické figuríně je proto téměř vyloučena. Dále je třeba nějak zdůvodnit, že se Golem nedostal do pamětí rabiho ani jeho současníků. Jaký mohl být důvod něco takového zatajit? Třeba rozruch způsobil někdo běžný, a teprve až dlouhá staletí z něj udělala strašného Golema.

Podle hypotézy, se kterou přišel záhadolog a spisovatel Ivan Mackerle, v pozadí celé legendy může stát duševně nemocný člověk, například epileptik. Někteří duševně nemocní přece svým chováním Golema připomínají. Záchvaty zuřivosti, při kterých nemocný často vyvine neuvěřitelnou sílu, se střídají se stavy útlumu či úplné nehybnosti, tzv. stuporu. Dojem umělého člověka mohou vyvolávat i automaticky se opakující strojové pohyby, prováděné některými duševně nemocnými v mrákotném stavu. Navíc, slovo golem v hebrejštině také znamená blázen! Šém mu rabi Löw při oživování nepsal na čelo ani nezavěšoval na krk, jak to dělávali podle legend v Haliči, ale vkládal pod jazyk!

Nabízí se představa léku nebo medikamentu, které v té době proti epilepsii již existovaly a rabi jako člověk všestranně vzdělaný to mohl vědět. Pravidelnost může dokládat potřebu podávání léku k odstranění záchvatů. Je pak možné, že při obzvlášt silném záchvatu provázeném zuřivostí se sluha dostal do ulic ghetta. Vyděšení lidé běželi do synagogy pro moudrého rabína, který musel výjimečně přerušit bohoslužbu. Nebohý sluha však při záchvatu zemřel. Aby se nepříjemná záležitost nerozkřikla a nedala podnět k různým povídačkám a antisemitským útokům, nebyla smrt oficiálně ohlášena a sluhovo tělo bylo ukryto na půdu Staronové synagogy. Proto vydal rabín zákaz vstupu na půdu, a proto tedy žádná historická zmínka v písemnostech a kronikách. Tajemství však přece jen postupně proniklo na veřejnost, pochopitelně že už ve značně zkreslené podobě. Sluha se choval jako umělý panák, rabi Löw mu vkládal něco do úst… asi šém – a možná že právě polští chasidé první vyslovili domněnku: Nebyl to Golem?

Hledání Golema

Zvyk přerušit modlitbu, který byl mohl vzniknout povoláním rabiho, aby šel umlčet Golema, se traduje dodnes. Ve Staronové synagoze se vždy v pátek zpívá 92 žalm dvakrát. Také zákaz vstupu na půdu Staronové synagogy, kam prý rabi Löw Golema uložil, prokazatelně existoval. A právě tento zákaz nedal spát mnoha přemýšlivým lidem. Odpověď na otázku, jestli Golem doopravdy existoval, by logicky měla skrývat půda Staronové synagogy. Tělo Golema tam bylo uloženo, půda pak byla uzamčena, schodiště strženo a za dlouhá staletí se tam dostal jen málokdo.

“Ten, kdo se tam odváží vystoupit, na místě zemře,” tvrdili Židé. Samozřejmě že několik lidí už na půdě Golema hledalo a ve zdraví to přežili. Snad úplně první byl v 18. století tehdejší vrchní pražský rabín Landau. Než si nechal přistavit dlouhatánský žebřík, pohroužil se do modliteb. Nahoře však strávil jen několik minut. Když se vrátil, byl prý strachem celý bledý, třásl se po celém těle a ihned obnovil přísný zákaz vstupu. Co na půdě viděl, nikdy nikomu neřekl.

Zhruba o sto let později si chtěl legendu o Golemovi ověřit významný lvovský rabín Josef Saul Nathanson, ale na půdu se nedostal. Rozmluvil mu to chrámový sluha, který ještě pamatoval rabína Landaua, znal jeho zákaz a půdu střežil. A znovu se situace opakovala o pár desítek let později. Starosta židovské obce dr. Rosenbacher se chtěl ze zvědavosti na půdu podívat, ale nakonec dodržel tradiční zákazy a od svého úmyslu upustil.

Jako další se na půdu dostal až teprve v roce 1920 známý židovský novinář Egon Erwin Kisch. Se získáním povolení měl velké problémy, ale po dlouhém vyjednávání se mu to přece jen podařilo. Přestože půda byla prázdná a Golema nenašel, naznačil, že by se ledacos mohlo skrývat ve štěrku pod podlahou. Do novin tehdy napsal: “Mezi hlubokými vypouklými hřbety klenutí nad opěrnou zdí je od staletí štěrk. Je-li tam pohřben výtvor velkého rabiho Löwa, je tu pohřben do soudného dne. Kdyby se měl exhumovat, zřítil by se dům boží.”

V roce 1984 se na půdu vydal Ivan Mackerle s geofyzikálním radarem SIR-7. Na záznamu radaru se postupně objevovaly oblouky klenby. Podle měřítka nebyla klenba silnější než 40 cm, což vylučovalo, aby v ní bylo něco zakopáno. Hlavní zájem badatelů však patřil prostorám zasypaným drobnou sutí těsně u zdi a nad sloupy. Nic zvláštního se ale neobjevovalo. Pak se tam něco vyskytlo. Suť, ve které se přehrabovali, byla směsí holubího trusu, rozbitých tašek, ztrouchnivělého dřeva a kousků ztvrdlé malty. Mezi tím kosti a zbytky mrtvých holubů. V hloubce asi půl metru narazili na obyčejný zmačkaný kus plechu ze střechy.

Etymologie slova golem

Slovo “golem” pochází z hebrejštiny a má své kořeny ve starohebrejském slově “gelem,” které znamená “hrubý materiál” nebo “neopracovaná hmota”. V kontextu židovské mystiky a legend se golem tradičně odkazuje na neúplnou nebo neopracovanou bytost, vytvořenou z hrubého materiálu, jako je hlína nebo prach.

V kabalistické tradici, na kterou navazuje legenda o Golemovi z Prahy, je golem často vnímán jako stvoření, které nemá dokonalou podobu nebo charakter. Golem je obvykle oživen pomocí magických a mystických metod, které zahrnují vložení božského jména nebo nějakého posvátného textu do svého těla. Golem obvykle slouží svému stvořiteli, ale často se jeho síla a nekontrolovatelnost stávají nebezpečnými nebo tragickými.

Etymologie slova golem tak odráží jeho základní povahu jako neohrabané, myšlenek prosté, neopracované, neúplné bytosti, která je spojena s mystickými a nadpřirozenými aspekty židovské tradice.

Golem jako princip robota

Dnes se mýtus o Golemovi mění v realitu. V současnosti existují golemové, kteří jsou nekonečně vyspělejší než jejich hlinění předchůdci. Ve století, které právě začíná, toužíme po stvoření umělé inteligence. Ta už je realitou. Chceme, aby stroje získaly složité vlastnosti, které umožňují adaptaci a jsou typické pro živé bytosti. Darwinova evoluční teorie dokáže vysvětlit novou Golemovu nadřazenost a jeho schopnost se učit, přizpůsobovat se prostředí a měnit vlastní systémy a funkce.

Podobnost mezi golemem a robotem spočívá především v jejich základním konceptu jakožto uměle vytvořených bytostí nebo strojů, které plní úkoly nebo příkazy svých stvořitelů. Oba golem i robot jsou stvořeni člověkem a slouží k vykonávání určitých funkcí, které by mohly být pro člověka obtížné, nebezpečné nebo nemožné.

Golem je vytvořen z neživého materiálu, jako je hlína nebo prach, a je oživen magickými nebo mystickými metodami, jako je vložení posvátného textu nebo božského jména do jeho těla. Na druhé straně robot je vytvořen z materiálů a technologií, jako jsou kovy, plasty a elektronické součástky, a je oživen technickými a vědeckými metodami, jako je programování a strojová inteligence.

Oba golem i robot mohou být předmětem obav a etických otázek, které se týkají jejich vytvoření, použití a potenciálního zneužití. Tyto otázky se mohou týkat kontroly nad stvořenými bytostmi, zodpovědnosti za jejich činy a možnosti, že se stvoření mohou stát nekontrolovatelnými nebo nebezpečnými.

Přestože golem a robot pocházejí z odlišných kulturních a historických kontextů, jejich podobnost spočívá v konceptu uměle stvořené bytosti, která slouží člověku, a v otázkách, které tato koncepce vyvolává. Golem – ať už legenda nebo realita – evokuje stejné úvahy, jaké vzbuzuje využití moderních technologií, zejména, pokud takové technologie vyvolávají etické problémy nebo se ocitají v situaci, kdy se vymknou kontrole svých vlastních tvůrců.